středa 17. září 2014

Den 0. (07.09.2014) Přílet do USA

Po šestnácti hodinách letu a několika hodinách všelijakého čekání na letištích jsme v USA!

Na Ruzyňském letišti jsme zodpověděli sérií otázek, u kterých si nedovedu představit, že by na ně nějaký příčetný člověk odpovídal jinak, než „správně“ („Ano zavazadlo jsem si balil sám. Ne, nikdo mi do něj nedával žádný „dárek“. Ne, nevezu zbraně. Ne, ani na okamžik jsem zavazadlo nespustil z očí…“), dostali jsme nálepku na pas s logem Delta Airlines, že jsme prokázali elementární množství inteligence a konečně jsme mohli na check-in, odbavit se, počkat na letadlo a vydat se vstříc jinému kontinentu. Cesta přes oceán měla jednu nespornou výhodu – neustále jsme jedli. Mám pocit, že od chvíle, co jsme se dostali do letové hladiny, jsme byli neustále zásobováni jídlem. Nakonec jsme si i museli odříct i poslední zmrzlinu Mars, protože už se mi na tričku značně deformoval obrázek Sponge Boba. V New Yorku jsme měli necelé dvě hodiny na přestup a vzhledem k celním procedurám to bylo o prsa mladší dorostenky. Jen poznámka k letišti JFK – na stěnách v příletové hale jsou krajně ošklivé plastiky – fakt hrůza, něco tak nehezkého už jsem dlouho neviděl. Vnitrostátní let už byl bez jídla zdarma, tak jsme si aspoň trochu oddechli. Nad spojenými státy bylo neuvěřitelně jasno a i z letové výšky byly krásně vidět osvětlená místa. Asi nejlépe šlo vidět Salt Lake city, a to z toho důvodu, že jsem zrovna nespal a s otevřenýma očima toho člověk vidí přeci jen lépe.


V 21:30 místního času jsme dosedli na San Franciské letiště a zatímco v naší domovině se lidé pomalu budili, aby se mohli vydat tvořit hodnoty ve svých zaměstnáních, my jsme stále ještě měli nedělní noc před sebou. V půjčovně jsme si vyzvedli objednané auto a poté, co jsme zjistili, že Nissan Rogue má malý kufr jsme jej vyměnili za Nissan Murano (který taky nemá nějaký oslnivý zavazadlový prostor, ale je to o něco lepší).

Nevyhovující kufr
Naše auto na 30 dní - Nissan Murano
Byl jsem vybrán, že budu řídit do prvního campu, takže jsem neohroženě sedl za volant tohoto (s mojí prťavou Hondou Civic neporovnatelného) obra vybaveného automatickou převodovkou a opatrnou jízdou se vydal směrem na sever do Bodega Dune Campu, asi 100 mil od San Francisca. Ještě jsme si užili přejezd Golden Gate Bridge, jehož noční nasvícení se pro nás stalo poněkud zklamáním, snažili jsme si zažít americká pravidla silničního provozu (semafory až za křižovatkou, silnice mající běžně tři nebo čtyři pruhy v každém směru (ve městě!), rychlostní limity, odbočení vpravo na červenou, atd…) a byl jsem upřímně rád, že moje první americká jízda se odehrává v noci z neděle na pondělí, kdy není žádný provoz. Kolem druhé hodiny ranní jsme dorazili do campu, a zatímco naši kolegové pomalu vybírali, co si dají dnes na oběd, šli jsme konečně spát. Staří mazáci (já a Lukáš) spíme v Lukyho stanu, mlaďoši (Jirka s Tomem) spí v Jiřího psí boudě (protože to se nedá nazvat stanem :-D).

Žádné komentáře:

Okomentovat